Napadl mě úchyl, tak jsem se musela změnit. MAKE THAT CHANGE

WE ALREADY HAD ENOUGH! A to je důvod, proč čtete mou zpověď. Nerada sdílím tvrdou pravdu, raději bych sdílela harmonii MUŽE a ŽENY, otce a dcery, bratra a sestry.  ALE musím požádat některé muže, aby udělali změnu. MAKE THAT CHANGE

Příběh letošního jara a léta mě znovu a znovu nutí zamyslet se nad svým životem a měnit, co se dá, abych se do podobných situací jako letos už nemusela dostat.

To, co tu chci říct je. že společnost a řada mužů je k nám necitlivá, nevnímá emoce, které jako ženy prožíváme a nechce se jimi vůbec zabývat. Přesto to jsou právě emoce, co činí ženu ženou a krásu krásou.

Můj nejčtenější článek tady na blogu se týkal homosexuality a rovnováhy mezi mužskou a ženskou energií. Na tomto místě chci podotknout, že v situacích, jako byla tato, jsou to právě muži tzv. zženštilí (já podotýkám, že tady jsou naopak daleko více MUŽI, než tvrďáci typu MACHO a děkuji jim za to, stejně jako mužům umělcům). Tuto část mužství naše společnost tolik potřebuje. Škoda jen, že takový muž nestojí po boku ženy.

BLACK SUNDAY 2.6.2019

Den zlomu, řekla bych. Při brzké ranní procházce mě napadl úchyl. 

Rána už byla příjemná a tak jsem jako yogín vyrazila s podložkou a psem na ranní protažení, procházku a trochu meditace. Bohužel jsem potkala exibicionistu, který se odhaloval. Moje reakce nebyla úplně inteligentní, místo, abych vzala nohy na ramena, nohy mi ztuhly a tak mě pán začal obtěžovat. Pak úplně nevím, jen si pamatuji strach o dcery, které byly sami doma útěk do garáže, kde jsem se schovala. Naštěstí se nic nestalo a jen s hrůzou poslouchám příběhy ostatních žen. Ještě jsem ve všem tom strachu zamkla dcery a vnitřní částí domu utekla do garáže. Bývalému partnerovi jsem napsala, aby se postaral o dcery. Nevycházíme ani trochu dobře a podle toho to taky dopadlo. Ale o tomhle vztahu až v další zpovědi.

Našla mě policie. Ty zkraty, které se staly ze svého života neodpářu. Když přijela policie můj mozek zareagoval ve stresu, jak nejlépe mohl. Krizovou situaci na čas vytěsnil a já tak zvládla návrat do života zpátky. Odvezli mě do nemocnice, ale na papíře jsem získala "škraloup". že jsem zamkla děti. Byt a děti jsem na ty 2 dny, kdy jsem byla v nemocnici svěřila svému otci a bývalému partnerovi.

A věřte, že díky tomu jsem následující 3 měsíce vyplakala řeky slz, protože jsem zjistila, že nemám kolem sebe muže, o které se jako žena můžu opřít, a že když se mi něco takového stane, je to rodina a nejbližší, kteří mě odsoudí a pomyslně do mne kopnou, jako bych byla prašivý pes. Jen výpadku svého mozku v pudu sebezáchovy a stoji na hlavě, který po celou dobu mého návratu do života spolu s yogou stál při mě děkuji, že jsem bez ztráty kytičky zpět a žiju znovu své sny.

Po návratu z nemocnice jsem našla v bytě rozsypané a pohozené milované květiny, ukradené klíče od svého rodného domu. Plakala jsem moc. Zážitek, který jsem právě prošla byl hrozný, i když proti jiným ženám se mi naštěstí nic nestalo, měla jsem za sebou rozchod s partnerem, věděla jsem, že nemohu pár dní vést lekce yogy a že nezvládnu nápor dotazů klientů a nejvíc jsem věděla, že můj otec a otec mých dětí se ke mě otočili zády a místo pomoci budu muset s nimi bojovat. Ale jak? Jste rozbití na padrť, víte, že se musíte vzchopit, jinak nemáte co jíst a kde bydlet. Tlak na mozek byl obrovský, znovu a znovu jsem hledala cestu, jak z toho ven. Chodila po městě, skončila na pláži u Vltavy za dne, za svitu hvězd, přemýšlela, zavrhovala a plakala. Svět se mi zhroutil, ale pohled na účet mi dával vědět, že musím vstát a jít dál. Podnikatelský život je věru těžký, ale nedovolí vám se bolesti odevzdat, dostanete na dně vůli od boha, vůli jít dál a znovu tvořit sny.

Za ty 2 dny se rozsypalo moje podnikání, nikdo mi do nemocnice nepřinesl telefon, abych mohla zrušit a omluvit se z lekcí, nikdo nevyřizoval agendu yogového studia, všechno stálo a termíny běželi. V můj neprospěch, jak jinak.

A tak jsem krok za krokem spolu s procházkami po městě, vytvořila tvrdý plán na sebe. Řekla bych, že jsem hledala v hudbě švihání biče, které by mě nutilo jít dál. Vzala jsem lekce, kde šlo, připravila si tvrdý jídelníček, a krok za krokem jsem začala lepit díry, které vznikly. Zní to snadno, ale dodnes to není pryč. Díky ignoranci a absolutní nepomoci mé rodiny jsem ztratila pověst 100% spolehlivosti v podnikání, přišla o velmi lukrativní lekce a po 3 letech se dostala na úplnou 0.

Nikoho jsem nezajímala, jediná otázka byla, kdy zaplatíš, jak to že chceš peníze z pronájmu vlastního bytu. Nejseš schopná se postarat o děti. Zbláznila jsi se. Co byste udělali? Já vypla telefon a pokračovala v tvrdé práci na sobě. Tohle v krizi, s obrazem chlapa, který vás napadl, opravdu nepotřebujete. Stejně jako se nepotřebujete vracet znova a znova do situace, kterou jste prošli.

Let it go, take your time. Enjoy yourself.  To byly slova, která jsem si opakovala. Učila se jazyky, abych trénovala mozek a udržela ho ve správné rovině. Pracovala jsem i 12 hodin denně,  protože jsem věděla, že věci v mém životě už nebudou stejné. Jen naštěstí jsem pracovala doma sama u počítače. Mezi lidmi bych to nezvládla. Otázky co se děje, když vám v prostředku vytrysknou slzy, když se rozpláčete po telefonu s rodinou, protože necitlivost, se kterou s vámi jednají vám řeže srdce. Protože se rozklepete při pohledu na svůj účet, který je v mínusu a vy nevíte, jak to dáte další měsíc. A jediné co víte je, že opřít se můžete jen o sebe, že není páka, která by tohle změnila.

Tvrdost a bičování bylo a je obrovské. I teď je 3.51 v noci, většina lidí spí po volném večeru a já tu pracuji na sobě, abych tímto článkem pustila další bolesti, které prošly mým tělem. Ale yoga a pomoc lidem mi za to stojí. Jsou pro mě balzámem, když pláču, protože mi bratr volá a kvůli 1000,- Kč, které chci z pronájmu svého vlastního bytu (podotýkám právem) mě nazývá zloďějkou, která krade. Jsou balzámem, když se po návratu s týdenního yogového pobytu dozvím, že se mě vlastní otec pokouší podvést znovu kvůli nájmu mého bytu. Jsou útěchou, když od otce svých dětí dostanu mail, který říká, že patřím do blázince.

Patříme jako ženy do blázince, když se bojíme o dcery, protože nás napadne úchyl? Patříme do blázince, a zasloužíme si šikanu, za to, že jsme krásné a přitahujeme muže, ale není po našem boku nikdo, kdo by nás chránil. Jsme ve středověku, že  dopustíme, aby nás takový muži, kteří se nazývají rodinou, nás ženy kamenovali za zavřenými dveřmi rodinného domu, nebo bytu.  Dopustíme, aby žena byla služkou takových mužů a neměla na kadeřníka, zubaře, nové brýle, protože její otec chce v 80 postavit další dům, ve kterém ale nesmím bydlet. Dopustím, aby na mě bývalý partner křičel, aby na mě křičel bratr. NO. WE ALREADY HAD ENOUGH!

A to je důvod, proč tady a teď čtete mou zpověď. Nerada sdílím tvrdou pravdu, raději bych sdílela harmonii MUŽE a ŽENY, otce a dcery, bratra a sestry, bývalého partnera a partnerky. ALE není mezi námi. 

So I am starting with the man in the mirror, I am asking him to change this way. If you wanna make the world a better place than look your self and make a change, zpívá se v jedné známe písni. A tak to je. Z toho si beru ponaučení a jdu změnit svět, ten malý svůj a možná i ten velký.

Žádám MUŽE, kteří se ke mě nechovají hezky, aby se změnili a žádám sebe, abych je k tomu donutila a byla BAD GIRL tam, kde to situace a moje bezpečí vyžaduje. Byť bych nejraději jen rozdávala a činila svět krásným bez žádosti o odměnu. Nelze to, každý má svou hodnotu a já vím, že yogu a práci s tělem a zdravím umím, umím vyjednávat, protože jsem prošla skvělou školou Nestlé a korporátního marketingového světa, umím vykouzlit dobrou náladu, když jste na dně  a pomoci vám najít řešení a umím vymyslet neočekávaná životní řešení, která budou fungovat.

Rovnám páteř, obouvám ženské šaty a boty na podpatku, rozčesávám vlasy a házím hlavou, aby splývaly po zádech a říkám: "Za to co umím, přináším a dělám si zasloužím odměnu, i když se mě jako moje rodina a bývalí partneři snažíte přesvědčit, že tomu tak není."

Pánové pozor, přichází DÁMY, poklekněte. A doufám, že tato poslední věta, stejně jako můj celý článek, namotivuje další ženy, aby udělali totéž. Abychom si nešťastné příběhy jen nesdílely na yoze, ale abychom je změnili. První v sobě a pak vně.

A děkuji mužům, kteří přicházejí na můj facebook a stránky, zejména těm z dalekých krajů, že mi ukazují, že praví MUŽI žijí a že i když je vám přes 40, máte právo doufat, že váš princ na bílém koni je na cestě a jen čekáte, kdy otevře dveře a dá vám polibek, ze kterého ztratíte dech.